pokuď nepříjimáme změny, nežijeme

4. května 2008 v 23:23 |  Zmatená..
Někdy bych si tak přála vrátit čas. Zpátky o čtyři roky a všechno změnit. Všechny problémy by zmizely.. Nemusela bych řešit trauma kamarádství, problémy a bylo by vše o.k. :o). Ale to je asi kec co. Jj možná by bylo vše úplně jednodušší a kdybych měla tu možnost, tak bych to asi udělala, ale nikdy není nic úžasné. Teď už mi to tak třeba připadá, protože teď už nevidím ty problémy, to špatné. Teď se mi vybavuje jen to krásné a nic jiného... Když třeba přmýšlím nad svou minulostí, tak mi přijde, že jsem na tom byla v hodně věcech hůře.. třeba ve škole jsem neměla nějaké velké kamarády a věčně jsem si četla... ale byla jsem spokojená, vyrovaná a nějak to neřešila, zbytečně nehrotila.. cítila jsem jistotu. A teď jsem asi schopnější, starší a více sama sebou, ale stále mi něco chybí. Chybí mi ta jistota..
A člověk je v jiném prostředí, na které není vůbec zvyklý a stále má v hlavě vzpomínky, které ho někdy vrací úplně zpět. V tu chvíli se nechce změnit, zvykat si na něco jiného. Pořád má rád to staré a nechce to opustit.. odejít od toho.. aspoň uvnitř ne. Nechce se na to dívat, jako na něco co bylo dříve.. něco co bylo a není. Ale musí se od toho dokázat odprostit a jít dál. Jinak by se nerozvíjel a stál byl na mrtvém bodu a žil ve snách. Musí to pochopit a začít to mít rád tam, kde je teď. S lidma to tak samozřejmě není. Blízké lidi neopustíme tím, že odejdeme o kus dál. Ty máme v srdci pořád a nemusí to být jenom tam.. Na všechno je ale třeba čas.. a někdy nám to okolnosti usnadňují, někdy je tomu naopak..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucky-break lucky-break | Web | 4. května 2008 v 23:33 | Reagovat

Ahojky....hlásni pls pro mě v 2.kole sonbu tady:

http://barcicka.blog.cz/0805/2-sonb

jsem tam jako lucky-break♥

je to pro me mociny důležity...samozdřejmě ti to ráda v něčem oplatím...máš totiž mociny pěkný blogíg

2 PCh PCh | 5. května 2008 v 17:09 | Reagovat

myslim, ze te chapu... ja jsem taky mela jistotu, byla jsem zvykla, ze at jdu kamkoliv, delam cokoli, nejsem nikdy sama. vzdycky je tu nekdo druhy, kt. me chape a podpori. a mas pravdu, na lidi se nezapomina, mame je radi porad stejne... a nekdy si je tim, ze jsou dale/mene se s nama bavi, idealizujem... a znamenaji pro nas jeste vic nez driv... takove veci se tezce snasi... blbe se na ne zvyka... ale nekdy staci zavrit oci, zatnout zuby a jit dal... lhostejne... protoze jinak se od toho odprostit neda... ja nevim, mam v sobe zase desny zmatek, ale chapu te, i kdyz to neumim spravne napsat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.