Listopad 2008

Vztahy..

17. listopadu 2008 v 23:08 Myslím si..
Dneska se mě jedna holka zeptala, jaký mám názor na registrované partnerství a zda bych jim dovolila mít děti. Řekla jsem, že nevím, ale pak jsem nad tím přemýšlela a došla k určitým závěrům.
Neodsuzuju homosexuály, někdo jim říká vyvrhelové společnosti, ale s tímto nesouhlasím. Člověk se takový už narodí, nemůže za to. Je to jako říkat, že škaredý člověk je něco méně než chytrý.. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že je něco špatně. V přírodě od nepaměti platí, že se dvě navzájem opačná pohlaví přitahují a je na tom založena celá naše existence.. bez rozmnožování bychom za chvíli zanikli.
Proto si myslím, že by registrované partnerství nemělo existovat. Netvrdím, že by měli lidé svoji orientaci potlačit. Však když najdou někoho "stejného", tak ať si spolu žijou. Ale proč k tomu potřebujou papíry? Ano, takovou otázku si může pokládat i heterosexuálové... chtějí svou láskku zpečetit apod. Oni jsou však jiní a myslím si, že nemůžou čekat stejný život jako heterosexuálové. Někomu se to možná zdá tvrdé, ale já to takhle cítím. Neodsuzuju tyto lidi, nechci aby svou orientaci potlačovali, ale mít k tomu ještě papíry.. Říkají, že jejich vztah není o nic míň než vztah heterosexuálů. V něčem velkém se však liší. Tito dva lidé spolu nikdy nevytvoří novou bytost.
Teď už je vám asi jasné, že neprosazuju ani aby měli děti. Ano, tady už nejde jenom o hloupé papíry, nýbrž o velkou ztrátu. Pro ně je to asi těžké. Ale když se na to podíváme z druhého úhlu, tak se vžijte do jejich dítěte. Dejme tomu, že u nich vyrůstá odmalička, takže mu to přijde stejně přirozené, jako nám, že máme mamku a taťku. Musíme si však uvědomit, že až přijdou do společnost, nastanou zančné problémy. Ostatní se jim budou smát, oni si budou připadat jiní, divní. Dalším záporem je podle mého výchova. Myslím si, že bude velmi jednostranná, neúplná. A jak to bude s jejich orientací? Myslím si, že budou ze všeho velmi zmatení. A pak začne přibývat homosexuálů... Možná, že v dnešním světě umělého oplození by to až takový problém nebyl, ale není hrozné, že dítě nepozná oba své svtvořtele? Moje názory jsou asi hodně konzervativní a do dnešní doby se nehodí, ale jsou..

Trh trh... bum

4. listopadu 2008 v 22:52 Co se mi honí hlavou...
Dneska jsem byla odpoledne na bazéně. Bylo fajn, voda kupodivu ne moc studená, ale celkem plno lidí.. Potápěly jsme se, dělaly kraviny, prostě jsem si připadala jako malé děcko :D. Ale voda byla trošku divná, asi moc chlorovaná. Při potápěni se mi cpala úplně všude, do očí, nosu, uší.. Potopila jsem se a myslela, že mi praskne ucho. Byla jsem jí úplně přeplněná a ona se pořád cpala dál... Je to jako v životě.. něco se děje a my to můžeme vnímat intenzivně a stále více a více.. A nebo třeba taky ne. Nemusíme se potápět, můžeme si sednout na břeh a dívat se na ostatní. A nic nás bolet nebude, nic nebude horší, horší a ještě stokrát horší než realita. Všechno bude nijaké, ale vlastně spokojené... Nač si pak můžeme stěžovat? Vždyť se nic špatného neděje..
Chvíli se budem potápět, strácet, topit a tonout, a pak to nezvládnem a zachráníme se.. i když jen na chvíli.. víme, že za chvíli skočíme znovu, protože na břehu dostaneme žízeň, a pak jednou přijde chvíle, kdy se voda vylije a už nebude žádný břeh, naše chvilková záchrana. A utoneme, nebo vlastně ne, my v té vodě zůstaneme... bude se do nás pomalu pomaloučku cpát, až bude úplně všude. A pak už můžeme jen čekat, kdy se roztrhneme.
Tak tady jsem byla zrovna na břehu a na bazén plný vody jsem viděla špatně.. představovala si, co tam asi je, ale v hloubi duše to věděla...

Možná je to všechno jinak.. ve vodě neumíráme, ale žijeme.. A když se jí plně oddáme, tak nás nepřeplní, ale obohatí. Nevím.

Průzračná, tichá, všudypřítomná...

3. listopadu 2008 v 18:18 Myslím si..
Dneska jsem neměla po škole zase co dělat, a tak jsem se rozhodla, že se zajdu projít. No původně jsem chtěla jít běhat, ale asi po prvním kilometru jsem to vzdala a už se jen procházela.. Sedla jsem si k řece a pozorovala vše okolo sebe.
Voda byla průzračná a nádherná. Lámala se a zase dopadala jakoby zpátky do řeky. Na chvíli se dostala na vzduch, pryč ze dna, na chvíli zažila velké dobrodružství, které vybočovalo z každodenního stereotypu. Byla vlastně jako člověk. Užila si, pak se však musela vrátit. Voda je však jiná než my. Každou sekundu zažívá nová dobrodružství, poznává nová místa, naraží do kamenů, snaží se jim vyhýbat. A nebo třeba ne, možná chce utéct, zastavit se,odpočinout si. A pak se vypaří a jsou z ní mraky. A pak prší, padá sníh a je zase dole, na Zemi. Umírá, je pára, je to smrt? A děšť narození? Kapky...Mají to stejné jako lidi? Třeba ne.. jsou jenom šťastné a nesmrtelné.. obrovské a zároveň tak strašně malé.. prostě úžasné.. A my o nich tvrdíme, že jsou neživé.. A když se řekne voda... každý si představí jen pití, koupaliště, moře,.. vždy myslíme jen na sebe.. Nezaslouží si však více?
Voda... pro někho pouze chemická sloučenina, pro někoho zdroj obživy... Pro někoho život... Ona však existuje i bez našeho vědomí... je něčím, co my možná nikdy nepochopíme...