Co se mi honí hlavou...

Sny :)

8. srpna 2010 v 1:30

Každý máme svůj sen, tužbu či přání. Někdy se jen bojíme vyslovit je nahlas. Proč? Poněvadž bychom pak museli něco udělat pro jeho splnění. Už by to nebyla jen abstraktní, záhadná, nepolapitelná myšlenka, o které můžeme donekonečna mluvit, stále a stále s bezmocí v hlase, v níž je však skryta i stopa spokojenosti. Byla by to realita čekající na uskutečnění.
                                                                                         
                                   




Bílo, kam se podíváš

5. ledna 2009 v 21:04
Tak je tady zase naše škola. Úžasné. Nějak už nestíhám. Říkala jsem si, že budu, změním svůj přístup i sebe. Nejde to. Možná by šlo... ale důvod není zase až tak velký. Přijde mi to šílené. Trávit ve škole sedm hodin + přestávky.. a pak se ještě učit doma.. Obdivuju šprty. Ano, já, věčný kritik, je obdivuju. Je tolik jiných věcí, které bych chtěla dělat.. Jít ven, povídat si, lyžovat, číst, hrát volejbal :/, .... A tak je dělám a všechna dopoledne trávím ve stresu. Nejhorší je, že mi ani nepřipadá důležitá, významná, naplňující,... ( poslední přívlastek je asi hodně naivní ). Nemám ji ráda. A kdo jo?
Nějak na mě padla melancholická nálada. Ani nevím proč. Četla jsem o Otovi Pavlovi. Část, ve které Arnošt Lustig popisuje život v koncentračních táborech, který zakusili Otovi bratři a otec. Samozřejmě jen kousek. Stačí k tomu, abych opovrhovala lidmi. Jak se může stát zábíjení každodenní skutečností? Jak mohli být tak chladnokrevní? Neuvědomovali si, co dělají? Byli tak zfanatizovaní? Nebo šlo opravdu jen o zhýralé po penězích toužící krysy? Ať je to jak je to. Zabili statisíce lidí, inteligentních, bohatých lidí. Byli to Němci. Ano, vím, že ne civilisté.. ale ti jim dovolili, aby se ujali moci.. MOžná to netušili, stali se obětmi... četla jsem jednu knížku, myslím si, že ne. Byli v těžké situaci, možná bych to taky tak udělala. To však nemění nic na tom, že udělali obrovskou chybu a nepřímo zabili plno lidí. Odpouštět? Jistě, dnes to jsou už jiní lidé, opravdu? Nikdo není úplně jiný.. Nezapomínat. Avšak neobviňovat. Vím, že Hitler byl Rakušan, ale volili ho Němci.
Toto jsou jen moje hloupé myšlenky, netvrdím, že tu dobu znám, možná mluvím nesmysly. A taky se nechci nikoho dotknout. Prostě jen mi přijde hrozné, že se tohle vůbec mohlo dít.
Radši už končím, páč si začínám hrát na chytrou, ale moc mi to nejde..

Nerozmím ani sama sobě..

28. prosince 2008 v 21:30
Dlouho nic nepíšu, pořád nic nepíšu, nějak to už prostě nejde. Nevím, co psát. Možná, že je to tím, že už nemám žádné myšlenky, nápady. Nebo tím, že je neumím vyjádřit, formulovat. Prostě se mi moje články nelíbí. A tím pádem nemůžu být ani se psaním na blogu spokojená. Možná mi to taky přijde trošku ujeté. Nemyslím ostatní blogy.. Tam se mi líbí, když píšou lidi o sobě, své myšlenky apod. Ale sama toho už asi nejsem schopná.. Neumím se vyjádřit, článek se mi nelíbí a navíc mi přijde šílené psát o sobě. Celkově mi tenhle blog přijde takový špinavý, zničený mýma pomluvama. Jsem tak ubohá.. Neumím to s lidma vyřešit na rovinu, a tak píšu sem. Kdyby tu některý přišel asi by ho to mrzelo. I kdyby byla má slova pravdivá, tak se to nedělá. Možná si založím nový blog. Ale má to smysl? Nechci jenom utéct sama před sebou? Mít čistý štít? Zároveň se mi však odsud nechce. Mám to tady asi ráda :D. Jste ze mě zmatení? :D Já ze sebe taky :D Měla bych spíše určité články smazat.. a psát, nebát se :D.Asi to tak udělám.. Zrenovuju to tady :D. Otázkou však zůstává, zda se jen bojím jít do neznáma, udělat změnu, nebo to tu mám tak ráda..

Objektivita...

14. prosince 2008 v 22:33
Tak jsem se jednou zase nudila a přemýšlela nad slovem "objektivita". Toto slovo by mělo vyjadřovat realitu, která není zkreslena jediným pozorovatelem, jeho city a tak.. Ale když se podíváme hlouběji do jeho významu, co je nezkreslené? Obecně panuje názor, že je to názor, který nebyl ovllivněn city a emocemi, ale vznikl na základě rozumu. Pak však můžeme tvrdit, že je to pravda? Podle mě city, rozum atd. spolu velmi souvisí a nejde je jen tak rozškatulkovat, jak se všichni lidé toužící po řádu snaží. Objektivní názor pro lidi je ten, který je všeobecně uznávaný. Někdo s ním někdy vyrukoval, lidé ho dokázali pochopit a přijmout a hele už je mezi námi pravda..
Když nad tím však přemýšlím hlouběji, tak co je vlastně pravda? My máme svých pět smyslů díky nimž poznáváme realitu a jsem jimi také omezeni. Jinak svět vnímají zvířata, jinak rostliny.. A který z těchto pohledů je ten pravdivý? Těžko říci.. Podle mě tedy objektivita neexistuje. Každý je něčím omezen a jak to tedy vlastně je? Možná, že je nakonec pravdivá teorie, že skutečnost bez pozorovatele neexistuje...

Trh trh... bum

4. listopadu 2008 v 22:52
Dneska jsem byla odpoledne na bazéně. Bylo fajn, voda kupodivu ne moc studená, ale celkem plno lidí.. Potápěly jsme se, dělaly kraviny, prostě jsem si připadala jako malé děcko :D. Ale voda byla trošku divná, asi moc chlorovaná. Při potápěni se mi cpala úplně všude, do očí, nosu, uší.. Potopila jsem se a myslela, že mi praskne ucho. Byla jsem jí úplně přeplněná a ona se pořád cpala dál... Je to jako v životě.. něco se děje a my to můžeme vnímat intenzivně a stále více a více.. A nebo třeba taky ne. Nemusíme se potápět, můžeme si sednout na břeh a dívat se na ostatní. A nic nás bolet nebude, nic nebude horší, horší a ještě stokrát horší než realita. Všechno bude nijaké, ale vlastně spokojené... Nač si pak můžeme stěžovat? Vždyť se nic špatného neděje..
Chvíli se budem potápět, strácet, topit a tonout, a pak to nezvládnem a zachráníme se.. i když jen na chvíli.. víme, že za chvíli skočíme znovu, protože na břehu dostaneme žízeň, a pak jednou přijde chvíle, kdy se voda vylije a už nebude žádný břeh, naše chvilková záchrana. A utoneme, nebo vlastně ne, my v té vodě zůstaneme... bude se do nás pomalu pomaloučku cpát, až bude úplně všude. A pak už můžeme jen čekat, kdy se roztrhneme.
Tak tady jsem byla zrovna na břehu a na bazén plný vody jsem viděla špatně.. představovala si, co tam asi je, ale v hloubi duše to věděla...

Možná je to všechno jinak.. ve vodě neumíráme, ale žijeme.. A když se jí plně oddáme, tak nás nepřeplní, ale obohatí. Nevím.

Není hledat smysl nesmysl?

10. září 2008 v 22:16
Tak a je to tady, můj věčný koloběh, kterým jsem vás strašila už o prázdninách. Brzké vstávání, škola, volejbal. Stručně shrnuto, samé povinnosti.
Ale asi je to takk správně, alespoň v mém případě. Dnešní první volné odpoledne mě o tom přesvědčilo. Těšila jsem se na něj celou dobu. A pak najednou přišlo a s ním i velké zklamání. Pocit maření volného času, nespokojenost a nesmyslnost.
Proč v životě stále hledáme ve všem smysl? Možná právě proto, že nikde není. Nevím. Asi vždycky zaleží na našem pohledu na věc. Proč někdo vidí ten smysl ve škole? Proč já nemůžu dobrý pocit z toho, že se učím? Přijde mi to všechno jako plané kecy. A těch si mám vážit?
Jaký bude mít smysl zítřejší den? Získat nové vědomosti? Zahrát si volejbal? Nebo prostě jen schopnost plnit životní povinnosti? Nebo právě neschopnost vážit si života?
Nevím, ale štvou mě tyto pocity, proč se neumím radovat z maličkostí?
Mám pocit, že všechny hluboké myšlenky, úvahy a vnitřní spokojenost pramení jen z naší iluze. Proto tak miluju knížky, člověk je jinde a najednou mu přijde, že život je o něčem více než o tom, jestli dostal jedničku nebo dvojku či jestli má partnera do tanečních. To je však jen iluze. Život je pouze o tom.
A ve škole? Tam nás učí hloupé nereálné plky. Můžeme tomu vznešeně říkat vzdělání, ale je to jen naivita, lež či omyl. Opravdu tomu profesoři věří? Nebo se jen chtějí uživit?
Žene lidsvo dopředu touha po poznání, či po přežití?

Věčný koloběh

22. srpna 2008 v 18:42
Víte, co mě nejvíc zaráží na škole? Ten její neustálý běh. Velký spěch a nezastavitelnost. Ano, jsou víkendy a občas i prázdniny. Ty nás z něj však nevytáhnou. Když si to uvědomím, tak mám před sebou deset nezastavitelných měsíců. Ani vaše nejhorší pohroma je nepozastaví. Ba naopak, je směšné, jak se vám pak vysmíívají.
Tentokrát se nebojím školy, hromad učení a špatných známek. Bojím se té rutiny, která nejde zastavit ani na okamžik. Člověk pak věčně nestíhá, děla, co ho nebaví a když má konečně na něco čas, vyčítá si, že by ho mohl trávit mnohem lépe. A nejhorší je ten pocit, že na něco důležitého zapomínáme v návalu někdy nesmyslných věcí.

Asi jsem se nadobro zbláznila :DD

27. července 2008 v 1:14
Je po půlnoci a mě zase jednou napadla naprosto hloupá myšlenka. Nemám ráda tyhlety svoje hloupé myšlenky. Nějak nevím, kam s nima. Nevím, co si o nich myslet :DD. Nee, prosím nesmějte se :D. První mi přijde, jako bych zase o něco více pochopila zkutečnost. Poté následuje buď zesměšnění mé myšlenky. Začnu si říkat, jestli jsem se nezbláznila a že jde o totální kravinu a nebo si řeknu, že to každý ví tak nějak přirozeně, akorát jen já jsem tak tupá, že mi trvalo trošku dýl, než jsem zase něco pochopila :D.
Tato myšlenka se zatím nachází v první fázi, ale myslím, že poputuje do první ze dvou dalších možností :D. Ale každopádně ji sem napíšu :D.
Prostě si myslím, že plno lidí o sobě tvrdí, že jsou takoví jací by měli být.. tak jak je to správně.. aniž by přemýšleli, jací doopravdy jsou. Jsou prostě takoví.. je to jasné.. takový je každý "správný" člověk. Prostě jim to někdo řekl a oni to jen přijali a vzali za své. Nikdy nad tím nepřemýšleli. Proč? Báli se, že jsou "špatní"? Ne, já si myslím, že je to prostě jen nenapadlo.
Např. tvrzení: Nejsme povrchní. nebo Vůbec mi nejde o materiální věci. Jsou prostě takoví aniž by doopravdy přemýšleli nad významem těchto slov.
Takže ten, kdo tvrdí, že není povrchní, neví, co znamená takový opravdu nebýt..
Často mi přijde, že lidé používají různých slov spíše jako frází a pořádně ani nechápou jejich význam.
Ale možná se zde jen projevuje moje tupost. Můsím nad věcma přemýšlet abych je úplně pochopila... nebo aspoň měla ten pocit.. A ostatní? Ti je chápou přirozeně..
Jak si to tak čtu, zjišťuju, že z toho nejde asi nic pochopit, co? :DD Jojo, já psát neumím. Po slohové stránce jsem neschopná, ale zároveň i po vyjadřovací :D.

Miluju čaje :)

21. července 2008 v 21:49
Tak jsem dneska chtěla jet na kolo, úplně jsem se hecla a ráno vstanu a všude jen mraky a déšť... :D Tak nvm, třeba to byl osud :D. Můj osud jsem teď sice já, ale všechno asi není jen v mých rukách... :).
Jinak jsem tak přemýšlela ( zase po dlohé době :D, nj ty prázdniny..) a uvědomila si, že moje nálady jsou proměnlivé jako počasí. A to je poslední dobou dost různé. Po včerejším článku jsem už měla docela jinou náladu. Možná jsem to chtěla zaznamenat a tak nějak zvýraznit a ne jen tak nechat plynout a odejít.. Třeba jsem doufala, že se tím prodlouží, ale myslím, že efakt byl spíše opačný. Nějak se to ze mě vybilo. Už jsem sice nesálala tolika přesvědčení, ale byla jsem v pohodě.
A teď? Cítím se normálně, ale plná energie a přesvědčení, že nenechám jent tak unášet. Já to nevzdám. :o) :DD
Možná teď trošku změním design. Naposledy jsou ho vlivem špatné nálady dost ztmavila. Chtěla bych udělat asi něco neutrálního, páč když je to moc veselé a já se cítím špatně, připadá mi, že se jen snažím o iluzi a přetvářku. A měnit blog podle nálady nanení nej nápad.. to bych celý den nedělala nic jiného :D
Pápá :D

Jsem happy, šťastná, heuresement :DD

20. července 2008 v 21:46
Štěstí volá, křičí a už se chce určitě dostat ven. Vždyť mladý zdravý člověk pln energie snad ani nemůže být nešťastný.
Ale jo, může. Toto vše je jen předpoklad, ne pravidlo.
A mně už nebaví jen si stěžovat a nechat se unášet životem. Být bez energie, nápadů. A hned to ráno vzdát a smířit se špatným dnem. Ne, každý den je jedinečný. Zdá se vám, že ne? Pak si za to můžete sami..
Nenechám si kazit dny a ztěžovat si. Situace se musí brát taková jaká je a snažit se, aby byla nejlepší.
Buďme šťastni. Proč ne? Většinu problémů si vytváříme jen z nudy nebo stereotypu. Uvědomme si, zda jsou naše problémy opravdu vážné a nebo jen naše hysterie..
Dneska ze mě asi nic klodného nevypadne, ale cítím se dobře a chci si svůj život zařídit podle sebe. Nenechám se něčím ovládat či omezovat. Nebudu nic házet na špatný osud. Můj osud jsem já.
Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží :D.
Článek je asi celkem o ničem, ale chtěla jsem vám co nejlépe vyjádřit svoji náladu a přenést trošku energie taky na vás. Myslím, že vám to už dlouho dlužím.

Láska bolí, trhá i ničí.. nejhorší však je, když tu není..

18. července 2008 v 0:41
Dneska se mi zdál sen. Byla jsem v něm zamilovaná. Možná to zní divně, ale uvědomila jsem si díky němu, jak jsem prázdná.
Láska nás něčím naplňuje, dává jedinečnost všedním dnům a probouzí v nás něco velmi silného.
I neopětovaná láska je lepší než nic. Je to beznadějné, ale je.
I v tom snu jsem se cítila lépe než ve skutečnosti. Když jsem se probouzela, cítila jsem, jak ten pocit pomalu mizí a snažila se znovu usnout a přivolat si ho zpět.
Zamilovaná jsem byla jen jedinkrát. On o tom (doufám) nevěděl a bylo to, jak jsem říkala beznadějné. Ale i tak to bylo úžasné období mého života. Stále jsem byla plna jistého pocitu.. něčeho velkého.. chvíli zářila štěstím, pak se zase trpáila.. pořád jsem však byla něčím naplněna.
Něčím, co mi dnes chybí.
Jaktože není nikde nikdo jiný? Potlačila jsem v sobě ten pocit? Je to ve mě stále, jen už má zákaz vstupu ven? Nebo se tomu bráním? Nejsem otevřená? Nebo se jen nenašel ten pravý?

promarněné okamžiky..

7. července 2008 v 17:08
Jak poznáme, že je to ten pravý? Jak zjistíme, že kluk vedle kterého právě procházíme není TEN, s kterým bychom se měli dobře?
Snad každý znáte situaci, kdy jdete jen tak po ulici a najednou kolem vás projde někdo, kdo vás zaujme. Ne přímo, že byste si řekli ten je krásný, je to láska na první pohled. Vidíte ho a říkáte si ten kluk není špatný, s tím bych si ruzuměla. Nejste si tím jistí, ale jen vás to v tu chvíli napadne.
Nj jenže kluk projde a už ho třeba nikdy neuvidíte. Všechno by mohlo být jinak, kdybychom se začali bavit. Jenomže je hloupé jen tak za někým jít a začít se s ním bavit.. aspoň mě to tak přijde...a tak možná promarňujeme chvilky svého života..
Většinou to přijde nečekaně, zrovna když se zabýváte něčím úplně jiným.. pak to zase lehce odejde a vy se můžete jen dohadovat, jaké to mohlo být.. Třeba dělám z ničeho něco.., ale třeba to tak přišlo i jemu.. to už se ale nikdy nedozvíme.

Internetové stránky..

6. července 2008 v 22:52
Hodně lidí, teda hlavně kluků, u nás ve třídě blogy opovrhuje. Berou je je jako nekvalitní stránky, kterých je v dnešní době strašná spousta. No ono je pravda, že je jen pár druhů blogů. Jsou to buď blogy s obrázkama, pixelkama a článkama o různých zajímavých věcech. Nebo blogy fungující jako deníčky a nebo blogy fungující jako deníčky, kde jsou i zajímavé myšlenky a úvahy. A pak samozřejmě takové, které se zabývají určitou věcí.. o nějaké skupině apod. Upřímně nevím, ke které bych se řadila já.. no nejspí něco mezi tím druhým a třetím.
Ale o čem jsou "normální" internetové stránky? Taky s různým zaměřením apod. Je plno podobných a je jich taky dost. Já si myslím, že není až tak důležitý vzhled.. no a co, že blogy mají design vždy ve stejném stylu.. důležitý je jejich obsah. A nevidím důvod, proč by blog nemohl mít lepší obsah než ostatní internetové stránky.. Je pravda, že je to jednodušší a může si ho založit prakticky kdokoliv. A možná proto jim to tak přijde.. říkají si, že ten, kdo se už štve s normálníma stránkama, tak nebude psát o kravinách.. Blogy si ale zakládají lidé jen z nudy a tak to taky vypadá.. No něco na tom asi bude, ale já zastávám názor, že plno blogů je daleko lepších než jiné stránka.. a i člověk, který počítači moc nerozumí, může mít skvělou internetovou adresu. Já totiž preferuju blogy, ve kterých má autor vlastní hlavu a píše vlastní a vlastně nové myšlenky a názory.

knihy, snaživec, ignorant, talent, ubohost

1. července 2008 v 23:44
Sedím tu a nevím, co psát. O čem? Nějaký námět.. ale nic mě nenapadá... Právě jsem četla, je to superní knížka a já čtení prostě miluju. Člověk může aspoň na chvíli vypnout a přenést se do jiného světa, být s jinými lidmi a prožívat s nimi jejich chvíli. Není to jako realita, ale aspoň fajná náhražka :o). A je dobré i k maturitě a prý pak máte větší slovní zásobu a píšete lepší slohy. To sice nevím, ale aspoň ten pocit :D
Myslím si, že každý člověk by měl mít svůj sen a jít si za ním. Plno lidí je ztrácí, protože nemají odvahu a jen malou víru v sebe sama. Kdekdo si řekne, radši nedělám nic, než se snažit o něco na co nemám a trapačit. Proč bychom nemohli za svými sny jít?? A snažit se o ně.. No a co, že třeba nemáme až takové vlohy.. o to více se musíme snažit.. Jsou lidé, kterým byl dán do vínku talent. Jsou úspěšní a ani se nemusí moc snažit. A pak jsou tací, kteří nejsou až tak schopní, zato jsou cílevědomí a snaživí a k úspěchu se dopracují.. A kdo je víc? Je to jen hloupý snaživec a nadaný člověk?? Ne ne je to tvor, který se musel jako úspěšný narodit, protože jinak by skončil špatně a člověk, který to zvládne sám bez "cizí pomoci." Bytost, která si svůj úspěch dokáže získat sama.
Njn, hezky tady píšu a filozofuju, ale já to dělám zase špatně jako vždy. Sen žádný nemám. Páč kdykoliv jsem nějaký měla, nechala jsem ho rozplynout. A nejsem ani snaživec, ani schopný člověk. Jsem hloupý ignorant..
Jak si to tak čtu, tak si uvědomuju, že neumím totálně vůbec psát. Je to hrozné. A to mám blog, který je celý založený na mém psaní.. Jsem asi hodně ubohá.

proudy myšlenek........

22. června 2008 v 23:14
Tak teď si připadám, že se pohybuju tak na hranici mezi štěstím a tím pod tím. Po dlouhé době zase normální víkend, který jsem neproseděla doma. A proč jsem teda na hranici? Páč vím, že je to jen tenhle a ty další už budou zase jiné. Že se zítra probudím a bude zase všechno normálně. Že tady nepatřím, nepřipadám si svá. Jsem jiná. Jsem zvyklá na něco jiného. A ostatní se tváří spokojeně a jsi to ty, ta která se chce hádat, které něco vadí. My jsme ti v pohodě. A ty jsi ten zamindrákovaný trouba, kterému pořád něco leží v žaludku a ten, který vyvolává problémy.
Nemám ráda povrchnost, přetvářku. Být slušný a zdvořilý, ale nemyslet nic upřímně. Hlavně být ten pohodář. Nevím, proč lidé když vidí smutek, neštěstí, tak jsou plni odsuzování a kázání o tom, jak se ovládat a hlavně nekazit nikomu jinému náladu a nikoho neobtěžovat. Ale tak to má být ne? Máme si pomáhat, být hodní. Ale ne jen povrchně, proto že takoví máme být. Ale proto, že to tak cítíme a chceme. Jenomže čím větší mají lidé svobodu, tím hůře se chovají a vracejí se zpět na začátek.
Lidé jsou dnes chytřejší, a chápou, že není správné dělat věci z donucení, ale je třeba svobodného rozhodnutí. Ale na druhou stranu jsou tak hloupí, že je právě toto zjištění přivede jednou do záhuby.
Je hodně jednoduché chovat se, tak jak lidé chcou, dělat co chcou, mít názory, jaké bychom mít měli.. Chceme se lidem zavděčit.. chceme aby nás měli rádi.. a taky chceme někam patřit.. a to když jsme jiní je hodně těžké.. Ale co když to prostě cítíme jinak? Je hrozně jednoduché vést si "komerkční" blog, na který si kopčíme obrázky a píšem o tom , co lidi zajímá.. Mnohem těžší je psát něco nového vlastního.. a neřešit jestli to někdo čte, nebo ne. Pořád někomu něco vyčítáme, ale když si představíme sebe v oné situaci.. uvědomíme si, že jsme stejní.. Toužíme prostě po nedosažitekném..
Krása.. vše je krásné.. všechno svým způsobem.. jen my něco odsuzujeme a něco považujeme za zázrak. Ale kolikrát něco odsoudíme, jen kvůli tomu, že to tak říkají ostatní. Kvůli toho, že je to prostě jiné.. Možná, kdybychom nebyli ničím ovlivňováni a názor by byl jen na nás... tak bychom vlastně žádný názor neměli. Lidé nevnímají krásu smysly, ale duší. Krásbé jim přijde to, o čem se hezky mluví, to co je dobré, nebo naopak schválně to co je špatné, aby byli jiní..
Za tyhle myšlenky by se mi každý vysmál a já bych asi neměla odvahu jen tak je každému říct... Ale sem je píšu, páč vím, že je stejně nikdo nečte :D a nezná mě.
 
 

Reklama