Můj fantazijní svět

Výkřik

6. srpna 2010 v 23:37
Výkřik do prádzna, do tmy, do běžného stereotypu, do šedivé reality a nepříznivých okolností. Co zmůže? Asi nic. Ale uleví nám a možná nám dodá energii, život, naději, chuť, pocit, ze se můžeme vzbouřit, i když jen křikem.

Dívka stála u okna a koukala na prádnouu tmu před sebou. Neviděla téměř nic, jen matné světlo vycházející z jediné lampy vzdálené několik desítek metrů. Zavřela oči a nicota se ještě prohloubila. Opět je otevřela, měla dlouhé nalíčené řasy. Byla krásná, vlasy zařivě žluté, hnědé oči, pravidelné rysy a obličej drobně pokryt pihami. Její oči však naháněly hrůzu, odhalovaly její zoufalé nitro. Tu se na tváři objevila šmouha, skanula z levého oka a prodrala si cestičku až na špičku brady, a poté zmizela, spadla, avšak její odraz zanikl v dívčině křiku. Volala, prosila, toužila, doufala, to vše v jediné hlásce.  
Zmkla, to stačilo, řekla, co chtěla. Otevřela okno a studený vzduch ji praštil do obličeje, nadechla se a ucíila obrovskou úlevu. Tu vzápětí vystřídal pocit chladu, otřásla se a rychle okno zavřela. Cítila únavu, avšak místo vytouženého odpočinku rozsvítila světlo a stoupla si před zrcadlo. Rozhodla se pro život, bezprostřední, smyslný a požitkářský.
Za chvíli už byla v pokoji jiná dívka, čistá, upravená, a schovaná pod nánosy makeupu. Jen oči prozrazovaly, co se před malým okamžikem odehrálo.

Zmatená dívka

14. června 2008 v 19:50
Bylo sobotní teplé odpoledne. Slunce vysílalo dlouhatánské paprsky na Zem mezi lidi a na koho dopadla aspoň nepatrná část, se hned cítil lépe. Dívka seděla na lavičce a jejich pozornosti se těšit nemohla, protože byla schovaná ve stínu stromů. Nedaleko si hrály děti na dětském hřišti a k lavičce doléhalo jejich příjemné švitoření. Ne každému se může zdát příjemné, ale dívka neměla ráda ticho a lavičku si vybrala právě z tohoto důvodu. Nepatřila k nejhezčím děvčatům, ale měla určité osobní kouzlo, které ovšem nebylo poznat na první pohled. Všiml si ho jen pozorný pozorovatel, který se nespokojil jen s povrchní krásou vytvořenou umělou pomocí. Kdyby o sebe dbala tolik jako ostatní dívky jejího věku, o obdivovatele by neměla nouzi. Ale to ona ne. Nezáleželo jí na tom, jak vypadá, chtěla být hlavně šťastná a cítila, že šminky a krásná umělá tvář by ji ho nedonesly. Měla krátké hnědé vlasy, které jí končily těsně nad rameny a její vysoké čelo halila krátká ofina. Pod ní se prostíraly hnědé velké oči, nos a malá ústa. Její drobné štíhlé tělo halily krátké červené šaty, k nimž se výborně hodily žabky, které právě ležely pod lavičkou.
Vstala. Cítila příliv energie, které se moc nelíbilo, že tu jen tak sedí. Prošla parkem, kde mezi stromy na lavičkách občas někdo seděl. Nepotkala nikoho, kdo by šel sám. Asi už jsou všichni rozebraní. Napadlo dívku, když si uvědomila, že je jediná sama. Došla na kraj parku, bez zaváhání přešla cestu a pokračovala dále, jakoby věděla, kam jde. To ale nevěděla. A bylo jí to naprosto jedno. Sledovala lidi proudící všude okolo ní a přemýšlela, jestlipak jsou aspoň oni šťastní. Někteří se smáli, ale co se doopravdy skrývalo v jejich nitru? To věděli asi jen oni sami. A opravdu to věděli? Kousek dál zastavila tramvaj. Dívka bez rozmyslu nastoupila. Vypadala jako by se snažila před něčím utéct. A nebylo tomu tak? Ale před kým by utíkala? Že by sama před sebou?
Nemohla přemýšlet. Nedokázala vyloudit jedinou rozumnou myšlenku. Byla zmatená. Nechtělo se jí už nic dělat. Energie, jež před chvílí dívku navštívila, zase odešla. Zůstala v tramvaji dokud nedojela na konečnou. Poté vystoupila a nevěděla, co dělat dál. Najednou chtěla být neviditelná, chtěla být jen loutkou, kterou by ovládal někdo jiný. Cítila nyní ještě větší potřebu někoho blízkého. Někoho, kdo by teď vedle ní stál a pomohl jí. Nikdo takový tu ale nebyl. Neměli čas. Nemohli nebo nechtěli? V každém případě je za to začala nesnášet. K čemu jsou? Když je člověk potřebuje, vždy jsou jinde. Člověk je samostatná bytost, která se může spolehnout jen sama na sebe. A když jí to nestačí, tak se musí naučit, aby jí to stačilo. A nebo se trápit a být nešťastný. Která možnost je však lepší? Není nějaká cesta mezi? Určitě je. Musí být, ale kde ji hledat? Dívka si uvědomila, že dneska na to asi nepřijde. Sedla na tramvaj a za chvíli už šla cestou k domovu.

Musí, prostě musí

20. března 2008 v 0:00
Seděla na židli a nevěděla co dál. Cítila se opuštěně ale nevěděla, co má dělat aby se to změnilo. Vlastně to věděla, ale jen teoreticky. Stačí přece aby byla k lidem otevřenější. Ale nedokázala to. Vždyť už ji všichni znají takovou, jaká je. To se přece nedá změnit.. nebo jo? Ale jak?.........
 
 

Reklama