Zmatená..

Teď už je minulost, potom zase přítomnost avšak ani to již neplatí

27. března 2009 v 19:56
Asi se vracím, možná, nevím... Člověk stále před něčím utíká. Ignoruje, schovává se. Jak je možné, že si myslí, že jde dál, ale přiotm couvá? Kdyby couval, on však míří špatnou cestou. Uvědomí si to někdy? A co pak? Jak se dostatat "zpět"? To už asi nejde, že? Ale dále..to snad ještě jde... Život je vážně moc pomíjivý... všechno, každý každičký okamžik.Žijeme zároveň svou minulostí a budoucností, nejméně většinou přítomností. Ale co je přítomnost? Teď, ale to bylo už dávno.. Je to k ničemu..ve škole jsme se jaksi rozmezí přítomnosti neučili. Zvláštní, protože u plno jiných nám zcela neznámých, nebo možná každémumoc známých, avšak zcela jinak, jsme si definice říkali. Co to je definice? Soubor slov? Co to jsou slova? Život rozhodně ne. Jen jeho ubohá napodobenina. Nemám je ráda. Můj"život jsou "slova". Člově si strašně rychle zvyká. Vadí mi to. Avšak nebyla schopnost přizpůsobit se právě podmínkou k přežití. K tomu abychom se přirozeným výběrem dostali až sem.. jako vítězové.. za chvíli však možná poražení. Opravdu je to tak primitivní, škaredé, desiluzní? Proč to zkoumat? Není to jedno? Proč chce člověk stále znát vše kolem sebe? Často pak zapomíná na sebe. A to nejvíce neznámé je pro něj právě on sám.

Chaos

19. října 2008 v 23:02
Sedím tu, uklimbaná všeprostupující tmou, ale stále nesmířená s představou zítřejší školy. Zase jsem ztratila řád, stále se opakující jistotu. Jsem z toho zase venku a možná ještě někde dále, v úplném chaosu. Ničemu nerozumím, nic se mi nechce.
Je čas stále stejný? Má každá minuta šedesát sekund, které jsou pořád stejné?Vždyť i v té hloupé vědě existuje teorie relativity. Vše je relativní, ve všem je pravda, záleží pouze na úhlu pohledu. Mám pocit, že když půjdu o hodinu později spát, tak se vše o tu dobu protáhhne a já budu ve škole později. Dětinské, směšné, ale já to tak cítím. Ve spánku utíká čas rychleji, a nebo třeba taky ne. Třeba je v něm druhý "život", který nám dodává naději k přežití. A pouze proto, že si na něj moc nepamatujeme neznamená, že je to opravdu jen odpočinek organismu...
Radši se s vámi rozloučím, mějte se krásně, užívejte si a buďte šťastni.

Život je vše okolo nás.

9. října 2008 v 22:59
Dívám se na svůj blog a zjišťuju. že začíná nějak pustnou a najednou mě to hrozně štve. A tak, místo abych šla spát, tady píšu tenhle článek :). Poslední dobou jsem dost zmatená. No nevím, jestli toto slovo plně označuje to, co chci vyjádřit, ale celkově mám pořád pocit, že slova nás omezují. Nedokáží plně vyjádřit nic. Ale vraťme se k původní myšlence :D. Jsem vystrašená, znechucená, lhostejná a nejraději bych žila jenom v knížkách a snech. Tak například dneska ráno jsem málem nevystoupila z vlaku, jak se mi tam chtělo zůstat, poslouchat dále hudbu a číst.. A celou první hodinu mi trvalo než jsem se aklimatizovala..
Říká se, že když je člověk nešťastný, měl by k tomu mít důvod. Ale já spíše hledám důvod, proč být šťastná. Jsem hrozně pasivní. Já nepotřebuju důvod k tomu, abych mohla být nešťastná. Já ho spíše potřebuju k tom, abych byla šťastná. A taková být nechci. A štve mě to.
Ale tak nějak nevidím jediný důvod, který by mě měl držet nad vodou. Snad jen to, že může být a taky ještě bude hůř, a tak bych si měla vážit aspoň té trošky, co mám teď.
Svět se zbláznil. Tedy aspoň ve mně.
Často se ptám, co je to život. Je to vše okolo mně. Pořád se snažím najít na to nějakou hlubší odpověď. Ale není tato pravdivá? Co když se jenom pořád snažím vidět svět složitěji a smyslněji, než jaký doopravdy je. Nejsmutnější je, že na toto odpověď asi nikdy nedostanu.

Od ostatních pravdu nečekat? e :-0

17. července 2008 v 23:23
Co mi přijde nehorázně sobecké a sprosté? Když dáváš někomu naději v nečem, kde ji nemá. Proč mu říkáš, že je vtom dobrý? Nevíš, co v danou chvíli říci? Asi je těžké být upřímný vedle smutného nebo zmateného člověka. Myslíš, že mu tím pomůžeš? Na krátký okamžik ano.. Zvedneš mu tím náladu.. Ale necháš ho, aby žil dále v iluzi a nezabráníš mu před jistým pádem. Jsi sobecký. Myslíš si, že jen ohleduplný.. ale nee.. chceš jen diplomaticky zvládnout situaci.
Zmatenost je v pořádku? Musíme na všechno přijít sami? Ale není pravá pomoc přátel právě v tom, že jsou objektivní?? Ale nee.. praví přátelé nejso objektivní.. mají nás tak rádi, že už to nedokážou.
Proč nám nikdo neřekne na rovinu: To ti nejde. Vzdej to. Asi je to i naše vina. Nejsme rádi shazováni a ne vždy přijmeme kritiku dobře. Ale musíme váhat sami nad sebou? Říkat si.. lžou ostatní nebo si jen nepřiznávám vlastní kvality? Nechceme být namyšlení.. vždyť ostatní vždy říkají, že jim nic nejde a vypadají u toho tak vyrovnaně. Hrají to? Věří si? Chtějí být skromní nebo takoví doopravdy jsou? Když však někdo přizná, že je dobrý připadá nám to jako namyšlenost. Nejsme divní?
Měli bychom být upřímní.. přiznávat své kvality, ale nepovyšovat se kvůli nim nad ostatní.. Však oni mají zase plno jiných.
Hmm, škoda, že lidé se tak liší od svého ideálu. Proč? Touží po nedosažitelném nebo jsou tak špatní?
Já bych jen někdy chtěla slyšet odpovědo na své otázky. A ne jen věty do větru.. Ale jsem já v tomhle upřímná? Asi ne.
Lidé si upřímnosti neváží, ale stále ji vyžadují.
Někdy možná bolí a my se urazíme. Ale v hloubi víme, že mají pravdu. A nakonec jsme rádi. Nepoděkujeme.. Oni neví, že nám pomohli a příště si dají na svá slova pozor.

Debilita nezná mezí..

9. července 2008 v 21:19
Dívám se do televizního programu, zjišťuju, že zase nic kloudného nedávají a přemýšlím, co budu dělat. Před chvílí jsem četla a na chvíli si dávám pauzu. A najednou jsem dostala šílenou chuť napsat článek. Nevím o čem, žádná kloudná myšlenka mě nenapadá, ale vím, že ho napíšu :D. Někdy dostanu takovou chuť, ale uvědomím si, že nemám o čem psát a rychle ze mě zase vyprchá. Jindy se nutím a říkám si, že něco napsat musím. A onehdy mě prostě napadne nějaká myšlenky, téma :DD.
Dneska jsem byla na stěně. Ne na lezecké, na tu už asi nikdy nepůjdu- bojím se totiž výšek. Byli jsme na ní se školou, moc už si toho nepamatuju, ale jít už tam nechci. Myslím tedy na stěně tenisové. A tam jít určitě chcu. Moc mi to sice nejde, člověk by neřekl, jak často se míček strefí do "kostry" rakety. :D Ale hezky se u toho povídá a pomlouvá- tedy vlastně říkají fakta o jedincích.. jejich chyba, že jsu špatné.. :D Horší ovšem je, když vás ze skvělé debaty a hry :D vyruší prudký lijavec.. to už člověk jen děkuje za nepromokavou bundu a tajně doufá, že taková opravdu je :D.
Nadšení pro psaní mě stejně rychle jak přišlo zase opustilo. Asi bych to tu neměla psát, že? Nemám ráda, když někdo na blog píše, jak se mu sem nechce psát a tak a teď to sama dělám.. Ale dneska chci být upřímná... nechce se mi hrát přetvářka přikrášlené veselé historky z dnešního dne, když už mám vlastně zase blbou náladu. Ale taky vás nechci úplně zdeptat jen proto, že mi není fajn. Takže co teď? :D Že by konec tak nudného, bezvýznamného článku? No asi jo.
Proč dávám teto článek do rubriky " Zmatená..." ? Možhná vám takový nepřijde a ani jsem ho tak nepsala.. ale spíše jsem se tak v danou chvíli cítila.. tak proto. Možná se vám to zdá debilní a asi i je... ale proč ne? Proč nebýt zase více debilní? Stejně jsem takoví tak hodně, že už je jedno, jestli o trošku víc čí míň.. Promiňte nechci vás urazit, ale já taková jsem a klidně to přiznávám.

Už budu psát... :o)

5. července 2008 v 21:31
Snažím se o nějaký inteligentní začátek, ale nějak to nejde :D. Psaní mi asi opravdu nejde, ale i tak ( může vám to přijít směšné) budu v tomto blogu pokračovat a dále psát o různých věcech. Ptáte se, proč bych pokračovat neměla? Proč s tím vůbec začínám? Poslední dobou mi můj blog přišel hrozný, článkym pomatené a náměty hrozné. Raději už jsem moc psát nechtěla, páč jsem si říkala, že to zase dopadne stejně. Pak dokonce moje nejlepší kámoška, moje jediná ispirace a vzor :o) zrušila svůj blog a to bylo na mě vážně moc. Ale nakonec naštěstí založila upe komplet nový :)). Nemyslete si, že jsem tak ubohý člověk a dělám všechno, co ostatní, ale byla jsem celá na vážkách a to mě úplně nakoplo. Svůj blog ale rušit nebudu a budu pokračovat dále :o). Nejraději bych plno článků smazala, stydím se za ně a připadají mi hloupé. Ale přijde mi, že je to kus mě a to jen tak vymazat nejde. I kdybych celý blog smazala a založila si nový, neznamená to, že jsem jiná i já. Měla bych jen novou iluzi, ale nakonec by to zase dopadlo stejně..
Možná trošku překopu rubriky a design ( ale to nevím) a budu pokračovat dále. Budu se snažit psát lépe, zábavněji a hlavbně být vyrovnanější a spokojenější.
A tak bych chtěla ještě něco napsat ohledně mých spřátelených blogách. Mám jich celkem dost, ale k některým se přiznám moc častop nechodím a oni ke mně taky ne. Takže doufám pochopí, že si je vymažu. Nechci tím říct, že jsou horší nebo tak, jsou jen jiné.
Jinak se omlouvám za svoje pravopisné chyby a hlavně chyby interpunkční.. Čárky mi nešly nikdy, takže to budete muset přežít.. :D
Tak se zatím mějte krásně :)

No comment...

30. června 2008 v 15:48
Tak tady máme konečně prázdniny. Dva měsíce volna jsou před námi. Nemohu říct, že by se mi při psaní těchto slov rozlil široký úsměv po tvářích a uvnitř by mě to naplňovalo štěstím. Spíše naopak, jsem k tomu lhostejná a možná bych radši za čtrnáct dní do té školy zase šla. Připadá mi, že jsem byla unášena časem a ten mě donesl až do prázdnin. Nějakou chvíli se v nich zastaví, a pak bude pokračovat zase dál. A já strhávána jeho proudem nemohu dělat vůbec nic. Nemohu? Možná se mi nechce. Poslední dobou mám často zvláštní pocity. Nechce se mi vůbec nic dělat. Ne že bych byla unavená, líná. Nechce se mi nic. Nechce se mi vstát z postele a jít s někým ven, nechce se mi jen tak relaxovat,jít na kolo.. prostě nic. Pak třeba když někam jdu, tak se bavím a v tu chvíli jsem spokojená, nic neřeším a užívám si ty okamžiky, ale pak to zase odejde a vracím se zpět do svého nudného stereotypního světa. Možná je to tím, že když se pro něco nadchnu, tak mi každý ublíží, utluče moje nápady a ignoruje je. Ale musím se tvářit, že je vše v pohodě, protože jinak bych byla ta špatná já a měla bych se hůře.
Co mi přinesl minulý školní rok? Asi se toho dost změnilo. Hodně věcí, které mi vadily se ujely do stereotypu a já si na ně zvykla a plno věcí se pokazilo.
Připadám si hůře, než když jsem začala tenhle článek psát. Byla jsem v něm moc upřímná?? Nebo jen hysterická a pesimisticka??
Upřímně řečeno dneska nemám blbou náladu. Nevím, jestli jsem jen nevěděla, co psát a tak jsem začala s blbými kecy. Už se v ničem nevyznám, mám pocit, že je to hrozný kolotoč, já se snažím přizpůsobit jeho jízdě, ale jde to těžko. Bojím se, že už se bude jen zrychlovat.

Nechápu...

13. června 2008 v 22:33
Nechápu, jak můžeme určit, co autor myslel svým dílem. Jako jasně, třeba hlavní myšlenku, někdy je to jasné, ale jindy..? Prostě se učíme různá díla a přesně si říkáme, co čím myslel a co si u toho myslel atd.. Ale já nechápu, že všichni lidé to chápou stejně. Vždyť mu nikdo nevidí do hlavy.. Lidé díla různých autorů zobecňují a učíme se o nich jejich názory. Přitom každé dílo je specifické jedinečné a autor to mohl myslet jakkoliv.. Třeba já si kolikrát o tom myslím něco upe jiného než nám říkají ostatní. Jsem hloupá? Někdy mi přijde, že jo. Prostě nechápu normální věci, které každému přijdu jasné.. Je to tím, že ostatní přijímají názory druhých za "svaté" a snaží se přemýšlet v jejich duchu, a proto ti, co mají vlastní hlavu pak mají na věci jiný názor? A nebo je v tom jen určitá logika, kterou pochopí jen chytrý člověk? Asi spíše to druhé, co. Je asi blbost si myslet, že to co se učíme nemusí být správné a stát si za svým hloupým názorem. Ale přijde mi to lepší než jen hloupě opakovat, to co nám říkají a nepřemýšlet. V závěru je to vlastně úplně jedno.. Co si myslíme je totiž každému jedno a v životě jsou důležitější věci..

" Život je jako psaní bez gumy "

5. května 2008 v 18:27
Nudím se. Jako správně bych se měla učit, páč mám toho celkem dost, ale mám pocit, že pondělní odpoledne bych měla strávit jinak než u knížek... S někým koho mám ráda.. s kým si rozumím.. prostě si to užít. K čemu je den, který dělám všechno jen ne to co chci? Asi jsem rozmazlená, co? Život není jen zábava, ale i povinnosti..
Jenže já potřebuju být s někým na stejné vlně. Chci s někým trávit svůj volný čas. proč nikdo nechce?? Asi jsem už úplný blázek a melu tady upe kraviny a vy chudáci, to teď musíte číst.. Mně se ale taak po někom stýskáá, po jediném člověku, který mi rozumí. Je to moje vina? Nedokážu se ostatním otevřít a tím to všechno kazím?? A nebo jsem zažila něco víc než jen obyčejné přátelství a to se nám nestává tak často? Prostě ostatní ani neví, co to je, tak jim to nechybí?? To je asi úplná kravina. Ale zní to lépe než, že to je moje chyba :D. Nj musím změnit svoje chování, přístup.. Mooc se vám omlouvám, že zase píšu taak dlouhý nudný pesimistický článek..

pokuď nepříjimáme změny, nežijeme

4. května 2008 v 23:23
Někdy bych si tak přála vrátit čas. Zpátky o čtyři roky a všechno změnit. Všechny problémy by zmizely.. Nemusela bych řešit trauma kamarádství, problémy a bylo by vše o.k. :o). Ale to je asi kec co. Jj možná by bylo vše úplně jednodušší a kdybych měla tu možnost, tak bych to asi udělala, ale nikdy není nic úžasné. Teď už mi to tak třeba připadá, protože teď už nevidím ty problémy, to špatné. Teď se mi vybavuje jen to krásné a nic jiného... Když třeba přmýšlím nad svou minulostí, tak mi přijde, že jsem na tom byla v hodně věcech hůře.. třeba ve škole jsem neměla nějaké velké kamarády a věčně jsem si četla... ale byla jsem spokojená, vyrovaná a nějak to neřešila, zbytečně nehrotila.. cítila jsem jistotu. A teď jsem asi schopnější, starší a více sama sebou, ale stále mi něco chybí. Chybí mi ta jistota..
A člověk je v jiném prostředí, na které není vůbec zvyklý a stále má v hlavě vzpomínky, které ho někdy vrací úplně zpět. V tu chvíli se nechce změnit, zvykat si na něco jiného. Pořád má rád to staré a nechce to opustit.. odejít od toho.. aspoň uvnitř ne. Nechce se na to dívat, jako na něco co bylo dříve.. něco co bylo a není. Ale musí se od toho dokázat odprostit a jít dál. Jinak by se nerozvíjel a stál byl na mrtvém bodu a žil ve snách. Musí to pochopit a začít to mít rád tam, kde je teď. S lidma to tak samozřejmě není. Blízké lidi neopustíme tím, že odejdeme o kus dál. Ty máme v srdci pořád a nemusí to být jenom tam.. Na všechno je ale třeba čas.. a někdy nám to okolnosti usnadňují, někdy je tomu naopak..

já chci pětku a to je vše!!

2. května 2008 v 21:18
Ach jo vůbec se mi nechce do školy. Vím, že je to pěkná hloupost, tak to psát v pátek večer.. ale já pstě nemám na to se učit.. Začnu se učit... začnu depkařit a pstě se nejsem schopna učit.. přijde mi to tak nepodstatné a nedůležité vedle jiných věcí.. pstě to nezvládnu.. a taková otravná češtinářka, která si pořád na něco hraje.. dneska jsme měla psát písemku a nakonec nám ji přehodila, ale tvářila se jako by to byla ta nejhorší věc světa.. jakože my se na všechno vykašlem a ona se s tím chudák musí dělat a udělala ze sebe totální chudinku.. jakože nám je jedno, co dostaneme, ale ona chudák to musí opravovat a dávat tak špatné známky.. já chápu, že to třeba nemá v životě lehké, ale ať si uvědomí, že není sama! My jsme přece potrestáni těma známkama.. A nesnáším takové ty kecy lidí, jakože ti co se to neučí jsou flákači a že oni se to musí učit atd... možná teď nechápete.. ale pstě místo aby se vás snažili pochopit, tak vám ještě vyčítají a rypou do vás... Ale zase můžeme být rádi, že etě nejsme takové trosky, že nás všichni litují.. Ale pstě ať mi dají všichni pokoj.. ať mi dají pětku a drží hubu... je to jenom moje věc a já už pstě nemám na to stresovat se etě kvůli školy.

blah blah blah..

1. května 2008 v 17:30
Tak tady máme první máj lásky čas. Ono stejně když je někdo sám, tak mu to může být tak jedno. Takové blbosti, jako jestli zůstaneš nepolíbená, tak uschneš, jsou kraviny. Stejně když to není od toho pravého je to k ničemu. Tkž jediné pozitivum je, že je volno :o). Ale teď jsem stejně doma a musím se učit češtinu, páč zítra píšem.. A já bych chtěla dělat něco uppe jiného... To bych ale nedělala ani kdybychom zítra nepsali, tkž mi to může být vlastně jedno.. Neměla bych se už chovat jako malá.. jako hloupá puberťačka.. pořád jenom řešit sebe sebe a svůj hloupý život. Měla bych přemýšlet racionálně a řídit se rozumem.. nenechávat se ovládat city.. pstě dělat, to co je správné.. mít svůj cíl a jít si za ním. Nedělat nic bezmyšlenkovitě. A nebo jen tak proplouvat životem a nechat se vést?? Jenže už tu není nikdo, kdo by mi ukazoval, co je správné a co ne. Už nejsem malé miminko, které někdo vede. Už jsem za sebe zodpovědná sama a už tu není nikdo o koho bych se mohla opřít a na chvíli si vedle něho odpočinout. Možná existuje jeden jediný.. ale je moc daleko a tím pádem to nejde. Je možné, že jsem tady nikoho takového nenašla? Ale čím to je? Natrefila jsem na špatné lid? Neumím se s ostatníma bavit? Nebo jsou všichni tak jiní? Někdy vážně nevím.
 
 

Reklama